K chalupě na této sérii fotek se pojí mnoho příhod. Jednu z nich vám chci říci.

Chalupa stojí pod kopcem Jedlová a na dohled od hradu Tolštejn. Patřila příteli mé mámy Heřmanu Tabákovi a jeho rozsáhlému příbuzenstvu. Bylo jich celkem jedenáct, což sehraje ještě svoji roli. Často jsme se s nimi stýkali, snad proto, že bydleli blízko nás.

Tabákovic dědeček by učitelem hudby. Dlouho mě lákal, abych šel k němu do učení až jsem podlehl. Po první zkoušce už mě nechtěl nikdy vidět. Heřmanova dcera Jitka byla mou tajnou druhou dětskou láskou.

Heřman byl svérázný muž, který, když potřeboval na zahrádku zahradní domeček, neváhal zakoupit vyřazenou nárožní trafiku a pracně ji dopravil na svou zahrádku. Co je na tom svérázného? No přece to, že ji měl podepsanou. Na domečku svítila velká cedule "T A B Á K".

K Tabákům na chalupu jsme začali jezdit v roce 1963. Z té doby jsou také první dvě fotky. Z té první, na které jsem s mámou a bráchou Tondou, jsou pro onu příhodu podstatné ty dveře vlevo. Na druhé fotce se s oběma braty zkamaráďuji s jalovicemi, které na svažité pozemky kolem nás vyháněl na pastvu místní státní statek.

Mimochodem, vidíte ten krásný strom v pozadí? Byla to třešeň, na kterou jsem si lezl číst. Bylo to strategické místo, dokonale jsem se ztratil, ale mámino volání: "Vaškůůůů, oběééd!" jsem slyšel výborně. S tím stromem mám také příhodu, ale o tom až jindy.

Asi o rok nebo dva později se staly dvě věci najednou. Na Tolštejn za námi přijel táta, takto zneuznaný malíř, který za války, když byly zavřené vysoké školy, studoval výtvarno u Bati ve Zlíně, kam se stáhli kantoři ze zavřených škol. Druhá věc byla, že se Heřman rozhodl vymalovat chalupu. Ne zevntř, ale zvenku. A zapojil do toho tátu, který jako odborník nesměl zůstat stranou. Dřevěné části roubené chalupy natřeli vyjetým olejem a zděné části vápnem.

Po dobře vykonané práci stáli před chalupou, popíjeli lahvádos, a střídavě dělali hmmm. Tak se shodli, že tomu něco chybí. Druhý den táta smočil štětce a namaloval na chalupu (podle mě dost šílenou) výzdobu původem ze Slovácka, kde se výtvarně vyučil. Všude se linily zakroucené větve neučitých odrůd ovocných stromů a prolínaly se s květy a ornamenty. Vrcholem byly ony již zmíněné dveře, nad kterými se skvěl nápis "Je nás jedenást".

Šílené na tom bylo to, že slovácká výzdoba se na chalupu v Sudetech po Němcích vůbec nehodila. Přesto, kdy jesm chalupu po cca 45 letech znovu uviděl, byla už bez výzdoby, a bylo mi to líto.

"Je nás jedenást" proto, že ta Heřmanova rodinka měla jak řečeno jedenáct členů, ale nejen proto. Hrála se tehdy stejnojmenná odrhovačka v podání Milana Chladila (mnohem později ji ještě přezpíval božský Kája) o partě mládenců, kteří všichni byli zamilováni do jedné dívčiy. A bylo jich, jak jinak, jedenáct. Slyšeli jste ji z rádia 11x denně a byla prostě šílená. Konec konců poslechněte si ji sami. Nedá se to vydržet, že jo?! Už tehdy se nedalo.

Když jsme domalovali, objevily se znovu naše kamarádky jalovice. Jednu z nich jsem nalákal hrstí soli až do chalupy, až do předsíně. Tam jsem ji poněkud pracně otočil a vystrkal zase ven. Ve chvíli, hdy byla předníma nohama už z chalupy ji táta vyfotil. I s nadpisem "Je nás jedenást". A tom už byla čtvrtá jedenáctka - napřed Klaabzubova, potom Heřmaova, pak Chladilova a teď jalovičí. Na fotku vzpomínáme s Tondou dodnes, škoda, že se nedochovala.